Angelika

Jeptiška v typickém řádovém oblečení přichází do kina obklopená potetovanými puberťáky drsného vzezření. I takhle můžete potkat sestru Angeliku. „Je zábavné sledovat reakce lidí. S jinakostí si většinou nevědí rady a netuší, jak se taková podivná skupinka mohla dát dohromady. Někdy se tím dost bavíme,“ popisuje milosrdná sestra Angelika Ivana Pintířová (53). 

Každý týden dojíždí z Prahy na dva až tři dny na Vysočinu do ústavu pro dospívající kluky s drogovým ohrožením, kde má poloviční úvazek jako vychovatelka. Tu práci si zvolila sama. „Už deset let jsem tam normálně zaměstnaná,“ usmívá se.

Doma je sestra Angelika v domě svaté Notburgy, který stojí na jednom z nejkrásnějších míst Prahy, na Malé Straně přímo pod Pražským hradem. Žije tam spolu s dalšími řeholnicemi z Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského, které se na Malé Straně zároveň starají o provoz nemocnice.

Říct o Angelice, že je jen řádovou sestrou, by bylo málo. Původní profesí je zdravotní sestra, vystudovala pedagogiku a ošetřovatelství na Univerzitě Karlově a také dramatickou výchovu na DAMU. Devět let se starala o komunitu sester, učila na zdravotnické škole, pracovala na detoxu pro mladistvé.

„Už při studiu mě zajímal ten pubertální věk, který s sebou nese spoustu problémů, které systém neumí vyřešit. Mladí lidé často nevědí, co se sebou,“ vysvětluje Angelika. V řádu složila slib milosrdenství a vrací se i k historii prvních boromejek, které ošetřovaly nemocné morem. „A kdo je dneska nemocný morem? Možná jsou to právě ti, kteří mají problémy s drogami. Dostávají se na okraj společnosti, stává se z nich odpad,“ hledá paralelu.

Z jejího vyprávění je jasné, že ji práce s kluky z problémových poměrů baví a naplňuje. Cítila to už před deseti lety, kdy si ji do svého týmu vyhlédl vedoucí ústavu. „Když mě oslovil, brala jsem to jako boží výzvu. Vnitřně jsem cítila, že bych něco takového chtěla dělat, ale asi bych se sama neodhodlala, kdyby ta výzva nepřišla zvenku,“ popisuje.

Ráda s mladými klienty ústavu chodí bruslit, hraje šachy, basket nebo fotbal. „Fotbal mě baví už od školy. Kluky často překvapím tím, že v brance i něco chytím. Ale většinou mě chytat nenechají, protože se na mě pak bojí vystřelit pořádnou ránu. Tak dělám nepříjemnou obranu,“ směje se.

Sport je jednou z cest, jak se snaží k puberťákům najít cestu. „Náš vztah může tímhle jen získat. Někdy k tomu využívám fotbal, jindy cestu na nákup nebo do lesa pro dříví. Klukům v tomhle věku se často nechce mluvit, ale někdy se zase sami rozpovídají. Snažím se bavit se s nimi normálně, ptát se jich, projevit zájem. To je důležité,“ myslí si sestra Angelika.

Na fotbal a do lesa nechodí v řádovém oblečení, převléká se do civilu. „Kluky to někdy překvapí. Vysvětluju jim, že řádové oblečení je pro mě důležité a je mi blízké, ale není to něco, co nemůžu nikdy sundat. To oblečení neutváří moji identitu,“ říká.

Hábit jeptišky často bývá mezi puberťáky i terčem posměchu. „Ale zase to otevírá dveře k různým debatám, třeba o Bohu. Já to nikdy nezačínám, víra je moje věc, ale kluky to občas zajímá, přemýšlejí o tom,“ říká Angelika.

Dospívajícím klukům je blízký její nadhled. Nedrží se křečovitě staré školy, naopak je aktivní na sociálních sítích, ráda zajde na pivo, jezdí na běžky. 

A nebrání se ani hovorům o sexu. „Dostaneme se i k tomu, že já nemám sex. Ptám se jich, jestli to podstatné je opravdu jen sex. Oni v hloubce touží po vztahu, obzvlášť po tom všem, čím si většinou prošli. Ale sex nevnímají jako součást vztahu. Pokouším se jim vysvětlovat, že sex je jakýsi vrchol vztahu, a když to je obráceně, tak to stojí na hlavě a musí to spadnout,“ přidává svůj pohled sestra Angelika.

Po takových hovorech posměch často ustane. „Tím, že z otázky neuteču, dávám jim šanci se otevřít. Začne to třeba provokací, ale tím, že je nezpražím, neodmítnu, tak si budujeme důvěru. Jak takovou debatu zpracují a co si z ní odnesou, to už je jejich věc.“

Angelika s mladými klienty ústavu rozebírá i jejich zájem o graffiti nebo rap, byť sama má mnohem blíž k vážné hudbě. „Mně se ta hudba ani nemusí líbit, ale přijde mi dost podstatné ptát se, co to poslouchají. Někdy si třeba sami skládají rapové básně. Mám radost, když mi třeba něco přečtou. Jednou jsme si rapovali při vaření, jeden kluk začal, ostatní se snažili hledat rýmy, dávali jsme si instrukce rapem. Byla to legrace,“ popisuje Angelika.

Ne vždy je ale s dospívajícími kluky, kteří mají zkušenosti s drogami, sranda. V komunitě musejí dodržovat režim a povinnosti – vařit, topit, uklízet –, což jim leckdy nevoní. Angelika připouští, že někdy má i strach. „Nikdy nevíte, co se stane. Občas se někomu rozjede psychická porucha nebo hrozí, že se kluci do sebe pustí,“ popisuje rizikové situace. Snaží se je řešit s klidem a nedat najevo slabost.

Přiznává, že po deseti letech v ústavu občas myslí na odchod. „Je to někdy náročné, vysilující. Člověk uvažuje o smysluplnosti té práce. Jestli je šance něco změnit za jeden dva měsíce, které tam třeba klient stráví. Někteří kluci opakovaně utíkají, znovu berou drogy,“ jmenuje demotivující momenty.

Touha pomáhat je v ní ale hluboko. „Jsme tam především kvůli těm klukům. Někteří mají na začátku strach i uvařit pro všechny oběd, neumějí to, bojí se, že jídlo zkazí. Po pár měsících jsou schopni nejen sami dobře vařit, ale jsou skoro soběstační. Z toho jsem šťastná. Vždycky si uvědomím, že jsem tam nejspokojenější. Má to pro mě ještě větší hodnotu než třeba ošetřit nemocného pacienta,“ dodává milosrdná sestra Angelika.