Josef Suchár

Josef Suchár (68) nevypadá na první pohled jako farář. Nevítá mě v taláru, má na sobě tmavý pletený svetr a džíny. Plnovousem a statnou postavou připomíná spíš hajného. Anebo možná bagristu. Toho ostatně občas dělá, když upravuje okolí poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. Právě tam, blízko hranice s Polskem uprostřed Orlických hor, realizuje svůj životní projekt.

„Mám radost, když si můžu hrát s bagrem. Relaxuju u toho a mám dobrý pocit, že dělám práci, která je za mnou okamžitě vidět,“ vysvětluje. A nadšeně dodává, že si chce pořídit stařičký ojetý jeřáb, který by se mu při opravách neratovského kostela dost hodil.

Obrovský barokní kostel na kopci nad maličkou vsí je symbolem toho, co se v Neratově Josefu Suchárovi a nepočetné skupině lidí kolem něj podařilo po roce 1989 postupně vybudovat.

Chrám působí ohromně už zvenku, ale když vejdete dovnitř, spadne vám čelist. Opravené barokní průčelí je doplněné skleněnou střechou. Tu podpírají dřevěné trámy, stěny jsou holé, kamenné. Prostoru vévodí netradiční výzdoba presbytáře – pod stropem zavěšená Panna Marie, která se vznáší mezi skleněnými křídly andělů. Vše se občas ztrácí ve světle, bez kudrlinek, zlata a honosných ozdob. Ozdobou je tu právě světlo, které průhlednou střechou osvětluje loď i oltář a vytváří neuvěřitelnou atmosféru.

„Chtěli jsme, aby ten kostel žil společně s námi, ne aby se z něj stal nějaký relikt minulosti,“ vysvětluje farář, proč při rekonstrukci nechtěl vracet kostelu původní podobu. „Nejsem stavitel barokních kostelů. Snažili jsme se zachránit to málo, co tu zůstalo, jsou zachovány základní historické linie. Ale stavba by měla zároveň vyprávět poutníkům o dalších etapách. Připomínat, že kvůli blbosti a lhostejnosti může být z krásné věci velmi rychle troska, ale že to nemusí skončit fatálně, když se znovu vrátí boží světlo,“ ukazuje Josef Suchár k prosklené střeše. Ta má připomínat první porevoluční bohoslužby, které se tu kdysi sloužily uprostřed rozvalin pod širým nebem.

Josef Suchár viděl neratovský kostel poprvé ještě jako tajně vysvěcený kněz a oficiálně vyučený elektrikář v roce 1987. Tehdy žil v Brně, ale pomáhal s pořádáním táborů pro děti u Klášterce nad Orlicí. Na kopcích u Neratova značil trasu pro táborovou hru. „Přede mnou se zničehonic objevila tahle stavba. Byla zchátralá, stály jen obvodové zdi, střecha byla propadlá a všude rostly stromy. Přesto to působilo nádherně a mysticky,“ popisuje.

Uprostřed ruiny tehdy při modlitbě slíbil, že udělá všechno pro to, aby se kostel podařilo zachránit. Pokud se tedy někdy změní režim a on bude moci být oficiálně knězem.

Dnes přiznává, že pak na svůj slib zapomněl. Po revoluci se přesto do kraje vrátil. „Byla to vlastně náhoda. Brněnská diecéze tehdy ještě neměla biskupa, tak jsme se jako tajně vysvěcení kněží přihlásili u biskupa Otčenáška v Hradci Králové,“ vypráví. Od biskupa dostal několik farností v Orlických horách a ruina v Neratově mu připadla do správy. „Tenkrát jsem jel kolem a na slib si vzpomněl hned, jak jsem kostel znovu zahlédl,“ popisuje začátek svého projektu. 

S nadšením vzpomíná na euforii, kterou lidé na začátku 90. let v pohraničí zažívali. „Ve vysídleném kraji nebylo moc lidí. Ale pár rodin, které měly spoustu dětí, sem jezdilo na prázdniny. Spřátelili jsme se. Byla to nádherná doba. V létě jsme blbli po kopcích, opravovali jsme kapličky. A pak jsme si řekli, že bychom měli něco udělat i s tak významným poutním místem, jakým kostel v Neratově kdysi býval.“

V roce 1991 tam farář Suchár odsloužil svou první poutní mši. Tehdy ještě na louce před kostelem. O rok později se mše konala už uvnitř, i když kostel stále neměl střechu. „Všechno jsme vyklidili, sehnali jsme peníze na horolezce, kteří shodili suť, očistili stěny a zpevnili je betonem. V noci před mší přišla bouřka a všechno to krásně vypláchla. Po šestačtyřiceti letech chátrání byla mše svatá zase uvnitř. Bylo plno, přišli lidé z celého okolí. A řada z nich plakala. Najednou to tu znovu všechno ožilo,“ popisuje farář.

Nezůstalo jen u kostela. „Jen to vyklidit a nechat být, to nám nedávalo smysl. Chtěli jsme místu vtisknout nějaký program. Nejen církevní, náboženský, usilovali jsme o návrat života do těchto míst, plnohodnotného života.“

Farář a skupina lidí kolem něj se rozhodli Neratov proměnit v místo, kde najdou útočiště lidé s postižením. „Bylo potřeba udělat ještě hodně práce a my se rozhodli, že to tu obnovíme společně s lidmi, o které společnost tolik nestojí. Nejen pro ně, ale s nimi,“ zdůrazňuje.

Rodiny, které do Neratova dosud jezdily jen na chalupu, se ve vsi usadily natrvalo a vzaly si do péče další děti s postižením. Farář nabídl azyl lidem bez domova. Kolem kostela a budovy bývalé školy se začala vytvářet početnější komunita. Díky tomu Suchár přesvědčil biskupa, že tohle místo, kde dřív žili jen čtyři stálí obyvatelé, má větší význam. „Dostali jsme peníze na velké opravy, vykoupení pozemků, rekonstrukci školy a rekreačního zařízení. A já jsem dostal svolení věnovat se hlavně Neratovu,“ usmívá se Suchár.

V Neratově žije už 25 let. Založil občanské sdružení, v podobných zařízeních ve Francii nebo Německu nasbíral zkušenosti a pak spolu s handicapovanými vybudoval středisko, které pomáhá desítkám lidí.

Přímo v Neratově pečují o děti a lidi s mentálním postižením. Mají chráněné bydlení, provozují hospodu, obchod, prádelnu, jídelnu, rekreační chatu, pořádají školy v přírodě, starají se o sad. Na všem se podílejí handicapovaní. Dohromady ve středisku žije přes 60 lidí. „Hospodin občas najde nějakého osla, který to táhne dál. Na mně dokazuje svoji všemohoucnost tím, že umí pracovat i s tupým nářadím,“ glosuje svoji roli v celém projektu. „To, co se tady povedlo, je zoufale vymodlené lidmi, kteří o to prosili a zároveň se snažili pro to něco dělat,“ dodává.

Spolek už má pobočky i v dalších okolních obcích. V nedalekých Bartošovicích funguje pro zdravotně handicapované speciální škola a chráněné dílny. V Žamberku zase lidé s postižením provozují občerstvení.

Sdružení zaměstnává 165 lidí, z toho 130 handicapovaných. Roční rozpočet se pohybuje kolem 25 milionů korun. „Jsme už taková středně velká firma,“ říká s nadsázkou Josef Suchár. Ale není daleko od pravdy. Z původní komunity musel vzniknout fungující podnik, který ve svých dílnách plní zakázky pro větší firmy. Lidé s postižením montují součástky, šijí látkové hračky nebo vyrábějí hrníčky a košíky. „Snažíme se alespoň 80 procent prostředků, které potřebujeme, vydělat sami. Abychom nebyli zranitelní a nepoložili se jen kvůli tomu, že bychom třeba nedostali nějakou dotaci,“ říká farář.

Další výdělky by měl do rozpočtu přinést malý pivovar, který letos v Neratově otevřou a od kterého si slibují posílení tržeb v hospodě.

Vše teď řídí zkušený manažer, farářův příbuzný, který mu přišel pomoci s byznysem. „Nastavil nový systém, podnikatelské principy, které jsou neúprosné a my to neuměli. Jsem nadšený, že přišel. Teď už jsme solidní partner i pro velké firmy. A mně se trochu uvolnily ruce. Řízení je oddělené a já funguji jako zakladatel a duchovní. A můžu si hrát s tím bagrem,“ usmívá se farář z Neratova.