Tomáš Šebek

Právě se vrátil ze své páté mise Lékařů bez hranic. Dva a půl měsíce léčil, operoval a předával zkušenosti v Jižním Súdánu, nejmladší africké zemi, kterou drtí občanská válka, chudoba a téměř kritický nedostatek potravin. „Musel jsem jet, prostě přišel můj čas. Je to nutkání, a s tím se nedá nic dělat,“ říká chirurg Tomáš Šebek (39). Na mise Lékařů bez hranic jezdí pravidelně každý rok a půl. Byl dvakrát na Haiti a dvakrát v Afghánistánu, kde zažil ozbrojené konflikty a na vlastní kůži okusil, co je to válečná medicína.

„V Jižním Súdánu je to trošku jiné. Nemocnice stojí v demilitarizované zóně, daleko od ozbrojeného konfliktu, takže tam zraněné z války přivezou jen málokdy. Projekt je zaměřený spíš na základní chirurgii, léčbu tropických i infekčních nemocí, tuberkulózy, pomoc infikovaným HIV. Řešili jsme abscesy, úrazy, uštknutí hadem, kousnutí psem,“ vypočítává Tomáš Šebek.

„Ta pestrost mě lákala, navíc jsem ještě nikdy nebyl v africké misi. Takže jsem byl zvědavý, jak to tam vypadá,“ jmenuje motivy, které ho do středu Afriky dovedly. Ten hlavní důvod je ale ještě jiný. „Rozhodl jsem se prostě proto, že mě ta práce baví a přijde mi smysluplná,“ doplňuje Šebek.

Když tohle říká, chápete, že žádný jiný důvod ani mít nemusí. Pomoc lidem v daleké zemi ho nabíjí. Vidíte to na něm, když vypráví, jak v padesátistupňovém africkém horku odrodil šest dětí císařským řezem a zachránil tak život jim i jejich matkám. Nebo když popisuje, jak musel operovat šestnáctiletého kluka, který byl v kómatu po pádu ze stromu. „Měl těžký úraz hlavy. Když ho přivezli, okamžitě jsme se rozhodli pro operaci,“ vypráví Šebek.

Za tři roky, co nemocnice Lékařů bez hranic v Jižním Súdánu funguje, tam takovou operaci nikdo nedělal. V provizorních podmínkách, kde chybí rentgen nebo ventilátor pomáhající pacientům s dýcháním. „Z Afghánistánu už jsem na to byl zvyklý, tam takové operace probíhaly dvakrát třikrát týdně,“ říká lakonicky Šebek. Mladíka odoperoval pod dohledem místních lidí, kteří se na sál chodili dívat jako do svatyně. „Za deset dní jsme kluka pouštěli do ambulantní péče, úplně bez následků. Mluvil, chodil, na všechno si pamatoval. Bylo to až neuvěřitelné,“ doplňuje chirurg.

Zásluhy si ale nepřipisuje. Velkou část jich podle něj má tým, který se na operaci podílel, a štěstí. „Tohle je také trochu o štěstí, nejen o umění chirurga. A taky o týmu lidí kolem. Já jsem měl radost, že jsem jim dodal sebevědomí a předal zkušenost. Navíc díky tak mimořádné operaci hodně stoupli i v očích místních lidí. Zároveň bylo prima, že ten lidský příběh skončil dobře,“ směje se Tomáš Šebek.

Předávání zkušeností a mentoring je jedním ze základních úkolů lékařů na misi. „Cílem Lékařů bez hranic je v dané oblasti vybudovat nemocnici, nabrat místní personál a předat jim zkušenosti. A na konci jim předat celou nemocnici, aby byli schopni se postarat sami o sebe. Jsou to lidé, kteří mají jen minimální zdravotnické vzdělání, ale jsou šikovní. S trochou nadsázky říkám, že když si někdo zvládne doma opravit motorku, nepochybně bude mít talent i na opravování lidského těla. Je to jen o tom, poradit, něco naučit, dodat sebevědomí,“ říká Šebek. Jak si jeho přístupu místní „doktoři“ váží, zjistil na konci svého pobytu, kdy se s ním přišli všichni rozloučit a zkoušeli ho přemluvit, aby mezi nimi ještě zůstal.

Nezůstal. Ale za rok a půl se velmi pravděpodobně vrátí. „Myslím, že to na mě zase přijde. Když nepojedu tam, pojedu jinam. Ale snažím se jezdit dvakrát na stejné místo. Rád se na vlastní oči přesvědčím, jak se povedlo některé věci posunout,“ vysvětluje.

Kromě toho, že Tomáš Šebek patří k Lékařům bez hranic, má stálé místo na chirurgii v pražské Nemocnici Na Františku, kam se z mise vždycky vrací. Navíc úspěšně rozvíjí vlastní byznys, píše knížky, miluje cyklistiku, běhání, a dokonce akrobatické létání, doma má manželku a dvě děti. To není normální, říkám si, někde to přece musí šidit. Ale mýlím se. Tomáš Šebek rozhodně nic nešidí, myslím, že ani neví, jak to dělá.

„Snažím se hodně energie posílat ven a ono se mi jí občas vrátí zpět mnohonásobně víc. Hlavním motorem pro mě je, že mě to všechno hrozně baví. A kdybych měl ještě nějakou kapacitu navíc, mám milion nápadů, co bych chtěl ještě dělat,“ prohlašuje.

Brzy oslaví 40. narozeniny. V kožené bundě a tričku, pod kterým se rýsují svaly, vypadá spíš jako motorkář než doktor. Hlavně je to ale chlapík, který se rozhodl hledat smysl v pomoci druhým. „Rodiče do mě vložili vzdělání, výchovu, energii. Mám pocit, že bych tohle měl společnosti nějak vrátit,“ snaží se vysvětlit, co ho na jeho cestu přivedlo.

I vlastní byznys zaměřil na medicínu a služby lidem. Věnuje se vzdělávání lékařů a také rozvíjí projekt virtuální nemocnice, která zprostředkovává pacientům konzultace specialistů na dálku prostřednictvím internetu.

Jeho rodina už si zvykla, že z něj má jen kousek. „Ženě a dětem možná lezu krkem, ale na druhou stranu si myslím, že jsem nikdy nic neošulil. Možná jsem s nimi trávil méně času, ale o to byl intenzivnější. Snažil jsem se pro ně vždycky vydat maximum. Když máme společný čas, myslím, že ho trávíme pěkně. Snad to tak vnímají i oni. Mám pocit, že když někoho práce tak strašně baví, šíří kolem sebe pozitivní energii. Ti nejbližší to poznají a nějak mi to odpouštějí. Asi mám kliku.“