Kvido Štěpánek

V kanceláři přímo naproti psacímu stolu visí obrázky, které namaloval jeden desetiletý kluk. Podnikatel z Jablonného nad Orlicí Kvido Štěpánek (59) se na ně dívá každý den.

„Jmenoval se Jakub a trpěl svalovou atrofií. Jezdil sem s maminkou v době, kdy mu bylo deset let. To už mu pořádně fungovala jen levá ruka. Přesto velice hezky maloval. Dokonce se svými obrazy vyhrál olympiádu handicapovaných v Indii. Jednou mi namaloval tenhle cyklus. Zemřel, když mu bylo čtrnáct,“ vypráví Štěpánek.

Ten příběh mu prý připomíná, že má být šťastný, protože má zdravé děti i vnoučata. A nejen tenhle příběh. Kvido Štěpánek zná podobných spoustu. Lidé mu je píšou s prosbou o podporu, o finanční pomoc. Známý podnikatel se totiž už před lety rozhodl právě takovým rodinám věnovat část toho, co vydělá. „Rodiny s handicapovanými dětmi se na mě obracejí často. Je strašné, když vidíte, jaké mají lidé problémy. Mnohdy jsou to hrozné příběhy,“ říká Štěpánek. Přesto je dál pročítá. „Vede mě to k pokoře,“ tvrdí.

Peníze nechce darovat prostřednictvím nadací a fondů. Raději sám vybere rodinu, které přispěje. „Když to dáte nějaké organizaci, je tu riziko podvodu nebo polopodvodu. Anebo je to spojeno s vysokými režijními náklady. Což takhle odpadá, dávám to přímo rodině a účel je jasný,“ vysvětluje vysoký muž.

Jeho firma má miliardový roční obrat, zaměstnává kolem 500 lidí, vyváží do celé Evropy i do USA. „Podnikám proto, abych mohl rozdávat. Vidím kolem sebe v celém světě spoustu potřeb, které se nedaří vyřešit státům a vládám. V tu chvíli by měla nastoupit soukromá iniciativa,“ míní svérázný podnikatel, vynálezce a filantrop.

O dobročinnosti nemluví zrovna rád, nikde se s ní nechlubí a odmítá charitou dělat firmě reklamu. Zájem ho těší, ale je vidět, že by už chtěl mít rozhovor za sebou. „Pokud je někdo naladěn na vlnu pomoci, tak pomáhá. Když má málo, pomáhá úměrně tomu. A když má víc, tak pomáhá víc. Pokud ale na tu vlnu naladěn nejste, můžete mít třeba sto miliard dolarů, stejně pomáhat nebudete. Nebo budete, ale bude to jen marketingový tah,“ přibližuje svůj pohled na dobročinnost.

Ten je podle něj z velké části daný povahou i prostředím, ve kterém vyrůstal. „Jeden dědeček byl zemědělec. Z malého pole živil čtyři děti, sebe, manželku i babičku s dědečkem. A ještě rozdával žebrákům,“ vzpomíná na minulost rodiny. „A druhý děda byl sirotek. Měl tři sourozence, se kterými chodil po žebrotě. Jedli vyžebrané kůrky od chleba, které si namáčeli v potoce, aby byly měkčí,“ vypráví s viditelným dojetím. „On byl závislý na tom, že mu někdo dal kůrky, tak já bych na oplátku dneska měl pomoct jiným,“ říká Štěpánek.

Na dobročinné a neziskové projekty už rozdal dohromady kolem 75 milionů korun. Podporuje například Orlickoústeckou nemocnici, pro niž založil fond na nákup přístrojů. Finančně přispívá i charitativním organizacím, v něž má důvěru, jako jsou Lékaři bez hranic, UNICEF nebo Nadační fond Charty 77.

Jako patriot dává peníze také na opravy památek ve městě a v okolí. „ Když tady žijete a podnikáte, máte k těm věcem bližší vztah a není vám lhostejné, v jakém jsou stavu. Snažím se pomoci tam, kde se nikdo nestará a kam neplynou žádné dotace,“ vysvětluje.

Posledním jeho projektem je rekonstrukce hřbitovní zdi. Často kolem ní chodí a rozčiluje ho, že je na pokraji zřícení. „Už před třemi lety jsem se rozhodl, že bychom tu zeď zrekonstruovali. Vzhledem k jejímu stavu bychom ji vlastně zbourali a postavili místo ní nějakou hezkou novou,“ popisuje svůj záměr. Chtěl do projektu zapojit i okolí, takže si vyžádal povolení na uspořádání veřejné sbírky. Pak se ale záměr zasekl někde mezi katolickou církví a památkovým ústavem. „S památkáři musí vyjednávat církev jako majitel zdi. Ale je v tomhle neuvěřitelně liknavá, pořád mají nějaký problém,“ říká Štěpánek. „A druhý důvod jsou nekompetentní památkáři. Podle nich máme novou zeď znovu postavit z původního nevzhledného kamene posbíraného kdysi někde v polích. Je to hnusný kámen jen na sucho narovnaný na sebe. Tam, kde nebude stačit, máme to podle památkářů dozdít cihlami. Nehodlám dělat takovou prasečinu místo nové zdi, která by mohla být krásná,“ prohlašuje rezolutně. Jestli se církev a památkáři nedohodnou, projekt a s ním i zeď padne. „Ani dobročinnost někdy nemá na růžích ustláno,“ směje se Štěpánek.

Přesto v ní hodlá pokrčovat. A vlastně neustále pokračuje. Právě vypravuje dva kamiony s materiální pomocí do chudých oblastí Zakarpatské Ukrajiny. Platí řidiče, naftu i náklad. „Vezeme nemocniční lůžka, dětské postele do školky, kvalitní mouku, ošacení. Situace v oblasti je tristní, lidé bojují s chudobou. Přitom je to pár kilometrů od hranic se Slovenskem,“ upozorňuje Štěpánek.

Výprava navazuje na konvoje, které na Ukrajinu vyslal už v roce 2015, kdy tam hrozila humanitární krize kvůli ozbrojenému konfliktu v Donbasu. „Tenkrát se nám zdálo, že Evropská unie dělá málo. Že aktivní je jenom Rusko. Tak jsme se rozhoupali aspoň my jako firma,“ vzpomíná. Ve spolupráci s Člověkem v tísni vyslal do Donbasu dohromady 16 kamionů s kvalitní pomocí. „To se nám povedlo,“ říká pyšně.

Za dva roky se ale na Ukrajině změnily předpisy, takže poslat tam pomoc už není nic jednoduchého. „Kvůli byrokracii je to téměř nemožné. Na jednu stranu bych se na to vykašlal a nic tam neposílal, když jsou tak blbí a nechtějí. Pak si ale řeknu, že ti lidé tam pomoc potřebují a za politiky a úředníky nemůžou,“ dodává Štěpánek. Odradit se samozřejmě nenechá, to nemá v povaze.