Tomáš Töpfer

Když sedí v prázdném hledišti a sleduje techniky, kteří právě přestavují scénu na večerní představení, je na něm vidět, že pro divadlo žije. Těší se, až se sedadla znovu zaplní. Tomáš Töpfer (66) je herec, režisér, bývalý senátor, podnikatel, pedagog. Především ale divadelník.

„Divadlo je poslání, nedá se dělat pro peníze, ale pro radost. A největší radost mi dělají diváci. Když se při představení rozpláčou nebo rozesmějí. Když za mnou potom přijdou a řeknou, že byli potěšení, že na chvíli zapomněli na své starosti. To mám pocit, že profese, kterou dělám, je naplněná,“ říká Töpfer.

Od roku 2012 je ředitelem pražského Divadla na Vinohradech, kde stále hraje. „Hraju tak pětkrát šestkrát za měsíc, dřív to bylo i dvacetkrát,“ popisuje. Víc času mu zabere práce v kanceláři. Vinohradské divadlo má 180 zaměstnanců, podobně jako středně velká firma. „Není jednoduché vést divadlo, které denně hraje, musí se naplnit alespoň pěti sty diváků, má až tři stovky představení za rok, šest premiér. Je to každodenní závazek,“ podotýká Töpfer.

Pódium ale úplně opustit nechce, hraní mu dodává energii. „Když se vám povede na jevišti vtip nebo něco vypointovat tak, že se těch 500 lidí najednou zasměje, to je ohromná síla,“ vypráví s láskou. „Emoce je prvotní věc. Divák se má smát nebo plakat. Kvůli té emoci a okouzlení jsem k divadlu šel,“ dodává.

Pak se ale vrátí do role ředitele. Procházíme zákulisím a Töpfer ukazuje, co všechno je potřeba vyměnit a opravit. „Naše technika je z roku 1927. Snažíme se ji udržovat, je to hezké muzeum, ale už nefunguje. Máme výměr, že to musíme přestat používat, protože by to mohlo být životu nebezpečné,“ říká. Podařilo se mu přesvědčit radní, aby město investovalo miliardu do rekonstrukce divadla. „Jsme poslední velké divadlo, které ještě není zrekonstruované. Takže z toho příslibu mám velkou radost,“ popisuje Töpfer.

Slovo radost opakuje mnohokrát. Pokaždé mu věřím, že ji opravdu má. „Ze všeho nejlepší je, když si člověk dělá radost. A mně dělá radost skoro všechno. Dokonce bych mohl darovat serotonin, hormon štěstí. Mám ho spoustu. Ale zatím ho neumějí odebírat,“ směje se. 

Když mu zrovna nedělá radost divadlo, hledá ji jinde. „Nejhorší je, když člověk jenom pracuje a pracuje a je jako křeček v bubínku. Má pocit, že běží, ale je pořád na místě. To už jsem zažil a opakovat to nechci. V tom život netkví,“ prohlašuje. Proto rád zajde s přáteli na večeři, chodí na ryby, sbírá stará autíčka a mašinky. Dokonce vlastní několik veteránů, včetně BMW z roku 1939. „Když je teplo, stáhnu střechu a vyjedu třeba do Posázaví. To auto voní, jede pomalu, takže se můžu rozhlížet po krajině. To je úžasné,“ přidává další svoji radost.

Připouští, že spoustu svých radostí si může dovolit jen díky tomu, že jeho rodina získala v Praze v restituci dva činžovní domy s hospodou. „To bylo ohromné štěstí, které mě potkalo a o které jsem se nijak nezasloužil. Díky tomu jsem se osvobodil, nemusel jsem si zařizovat hypotéku, abych měl kde bydlet, a mohl dělat různé věci ne kvůli obživě, ale proto, že mě těší a baví,“ říká Töpfer.

A jsme znovu u divadla. Töpfer v 90. letech stál u zrodu tradice oblíbených Shakespearovských slavností v areálu Pražského hradu a hlavně společně s herečkou Eliškou Balzerovou založil Nadaci Fidlovačka. Díky ní se podařilo zachránit zchátralé Hudební divadlo v Nuslích – Divadlo Na Fidlovačce. Otevřeno bylo v roce 1998 a Töpfer tam pak 14 let hrál, režíroval a dělal ředitele. „Funkci ředitele jsem tam dělal zadarmo. Dělalo mi to radost,“ opakuje znovu to slovo, které jako by ho charakterizovalo. „To divadlo už nikdo nezbourá, je zpátky na mapě pražských divadel, funguje a po nás ho převezmou další generace. Kvůli tomu jsme to dělali,“ dodává pyšně.

Töpfer se snaží pomáhat i jinde. Jako člen několika dobročinných spolků. „Nechci se dělat lepší, než jsem. Často jsem v těch spolcích proto, že jsem známý, pomůžu svým jménem,“ tvrdí. Na řadu neziskových projektů ale sám přispívá. „Myslím si, že to tak má být, že je to úplně samozřejmé. Kvalita společnosti se přece měří podle toho, jak se umí postarat o seniory, o děti,“ míní.

Přispívá na dětskou chirurgii v pražském Motole. Chodí besedovat do domovů důchodců. Je členem spolku Hagibor, který podporuje jeden z největších projektů  Židovské obce v Praze – domov sociální péče pro seniory na Vinohradech. „Krásně se tam starají o lidi dotčené holokaustem, kterých už samozřejmě ubývá,“ vysvětluje Töpfer.

Rád by se také zasadil o vybudování muzea holokaustu z pražského nádraží Bubny, odkud za 2. světové války odjížděly transporty Židů do Terezína. „Nevím, jestli se to povede, protože to vyžaduje velké peníze, na které zatím nedosáhneme. Ale přijde mi to podstatné, protože mladá generace už neví o holokaustu nic. A národ, který nezná své dějiny, se bude vždycky znovu dopouštět stejných chyb,“ tvrdí Töpfer.

Připouští, že mu i dobročinné aktivity přinášejí radost. „Dobročinnost je asi součást mé špatné povahy, člověk si tak vylepšuje své vlastní hříchy,“ zlehčuje s úsměvem svoji roli.