Heřman Volf

Sejdeme se v kavárně vedle fitness centra, navrhuje Heřman Volf (51). Tenhle chlapík z Prahy prostě nezapře, že je sportovcem tělem i duší. Sport ho provází celý život, od dětství plaval, dělal atletiku, lyžoval. Bez sportu nedokázal být. A právě sport způsobil i velkou změnu v jeho životě. Při nočním lyžování před jedenácti lety nešikovně trefil nerovnost na kraji sjezdovky, zle upadl a skončil v nemocnici.

Měl štěstí, že je naživu. Odnesl to ale s poničenou páteří, od úrazu je na vozíku. Se sportem se ale nerozloučil, naopak i na lyže se brzy vrátil a rozhodl se, že sportem bude pomáhat ostatním lidem. „Ležel jsem v nemocnici a v televizi byla paralympiáda,“ vzpomíná na začátky „nového“ života po úrazu i inspiraci, kterou mu handicapovaní sportovci tehdy dali.

Naučil se pracovat na počítači a získal novou práci, navrhoval koupelny ve 3D programu. Jak dnes říká, najednou dělal věci, které do té doby šly mimo něj, dřív by ani nevěřil, že se je může někdy naučit.

Práce byla důležitá, ale elán mu stále dodával hlavně sport. Začal jezdit na kole, které se řídí i pohání rukama, takzvaném handbiku. Jeho cesty byly čím dál delší a po nějaké době už jezdil křížem krážem celou Evropou. „Nastartovali jsme s kamarádem projekt Cesta za snem a tehdy jsme ani v nejmenším netušili, kam až to dospěje,“ říká Volf. 

Nešlo jen o nějaké soukromé výlety, prostřednictvím svých cest sbírali peníze na pomoc ostatním lidem. Obešli sponzory, kterým během cesty dělali reklamu, a nashromážděné peníze pak rozdělili mezi lidi, kteří potřebovali pomoc.

Nejprve jeli do Paříže, pak do Banské Bystrice a na třetí cestu se vydali přes Alpy do Říma, aby požádali papeže o požehnání pro všechny české vozíčkáře. „To se nám moc líbilo,“ vzpomíná na dlouhou cestu, o níž vznikl dokumentární film Cesta za nadějí. Volf chtěl prostřednictvím požehnání od papeže lidem na vozíku ukázat, že nejsou sami, i když se tak možná cítí. Jen s pomocí paží pro ně jel do Vatikánu téměř 1500 kilometrů.

Před pěti lety pak podnikl zatím nejdelší cestu, přes dva tisíce kilometrů dlouhou výpravu do Norska. Ani tam nejel jen tak na dovolenou, díky téhle cestě pomohl se svými přáteli dvěma desítkám handicapovaných dětí, většinou po mozkové obrně. „Nakreslili nám obrázky se svými přáníčky a my se jim to snažili vyplnit,“ říká o náročné jízdě na handbiku.

Celou dobu, kdy pořádal výpravy a sám na ně jezdil, ještě normálně pracoval. O jeho akcích se dozvídalo čím dál víc lidí, a ti se ozývali, že by také chtěli něco takového podniknout. Jenže vzít si na to tři týdny nebo měsíc dovolené, to už nebylo pro většinu z nich tak snadné. „Napadlo nás pak, že to můžeme dělat jen po Česku, aby se mohlo zapojit víc lidí. Budeme tady, ukážeme krásy naší země a bude to pro hodně zájemců,“ vzpomíná na to, jak přišel na nápad vytvořit Metrostav handy cyklo maraton.

Dnes jde už o etablovaný sportovní podnik, kterého se účastní čtyřčlenné nebo osmičlenné týmy. V rámci závodu musejí ujet vzdálenost 2222 kilometrů s časovým limitem do 111 hodin. V každém týmu musí být alespoň jeden člověk s nějakým postižením a zároveň každý tým je patronem nějakého člověka, který potřebuje pomoc. „Lidi přesně vědí, komu svou účastí na našem závodě pomáhají,“ vysvětluje Volf.

Z Metrostav handy cyklo maratonů se stala velká akce a před pár lety k ní přibyl ještě ČEZ handy kvadriatlon smíšených dvojic a další projekty. Bylo jasné, že jako vedlejšák ve volném čase se už to všechno zvládat nedá. Volf dal tedy výpověď a začal se plně soustředit na pořádání akcí pro ostatní lidi. A že je té práce opravdu dost, začal Heřmanovi naplno pomáhat kamarád Tomáš Pchálek a k sobě mají i další tři kolegy, kteří stojí za Cestou za snem. Akcí i účastníků totiž každým rokem přibývá.

„Nechtěli jsme zůstat jen u jedné akce a nechtěli jsme zůstat jen u sportu. Tak to totiž vůbec není,“ upozorňuje s tím, že pořádají i zážitkové víkendy, různá setkání nebo kurz sebeobrany. Aktuálně připravují kurz řízení auta rukama na okruhu v Mostě. Když o tom všem Heřman Volf vypráví, řinou se z něj další a další nápady.

„Zjistil jsem, že to, co lidem na vozíku i jinak handicapovaným nejvíc chybí, je přátelství. Proto děláme akce, kde můžou najít nové kamarády, smysl života a kde si můžou uvědomit, že dokážou cokoli,“ říká Volf, sedí na vozíku a přitom z něj čiší energie na rozdávání.

Když jde o pomoc, má Volf jasno: dělat akce jen pro vozíčkáře mu nedává smysl. Ten vidí právě v tom, že se potkávají a třeba i společně závodí různě smíšené týmy. „V tom vidím skutečnou integraci. Nevěřili byste, kolik síly dávají postižení zdravým lidem,“ říká pevným hlasem.

Za dlouhá leta, co existuje Cesta za snem, se mu podařilo navázat partnerství s velkými firmami v Česku, které jeho akce podporují a pomáhají mu.

V čem je recept na skvěle fungují akce? „Když budeš dělat věci dobře a dáš tomu maximum, nemůže to dopadnout jinak než dobře,“ říká Heřman Volf. Nyní chystá se svými kolegy další projekt, kterým se chce dostat k mnohem mladšímu publiku, do škol. Přednášek nestíhá tolik, kolik by si přál. Takže se rozhodl oslovit mladé publikum prostřednictvím videí. V nich vystupují lidé, kteří se dostali na vozík. „Chci, aby si děti uvědomily, na co si mají dávat pozor. Máme tam třeba příběh kluka, který lezl na stožár vysokého napětí a tam se mu stal úraz, kvůli kterému je na vozíku,“ přibližuje.

Kromě prevence mají videa i další sdělení. „Dávejte si pozor, ale když už se něco stane, není to konec,“ dodává Volf s tím, že i on sám se neustále potkává s krásnými příběhy lidí, kterým jeho Cesta za snem pomohla změnit život. „To mě nabíjí.“