Zbyněk Frolík

Když před sedmadvaceti lety založil svoji firmu, začínal v polorozpadlém kravíně plném špíny a haraburdí. Tehdy dal práci místnímu bezdomovci. Ale na otázku, jestli mu tím chtěl pomoci, jen odmítavě zakroutí hlavou. „Prostě jsem potřeboval někoho, kdo by mi to pomohl uklidit a dát trochu dohromady,“ říká o svém prvním zaměstnanci Zbyněk Frolík (63), spolumajitel firmy Linet.

Teď v Želevčicích kousek od Slaného stojí moderní firemní sídlo. Z Linetu je veleúspěšná společnost, která prodává zdravotnická lůžka po celém světě, ročně utrží kolem šesti miliard korun a její hodnota se odhaduje na 16 až 20 miliard. 

Zbyněk Frolík je jedním z nejrespektovanějších českých podnikatelů a také jedním z nejštědřejších mecenášů a dárců. Když se ho ale zeptáte na jeho dobročinné projekty, odpoví podobně jako na to, proč tehdy v roce 1990 dal šanci onomu bezdomovci: „Já bych ty aktivity ani nejmenoval. Ani si je všechny nepamatuju. Není to nic extra. Beru to jako úplně normální automatickou součást podnikání každé firmy, která to myslí vážně, chce, aby ji měli lidé rádi a zaměstnanci na ni byli hrdí. Sám bych na to ani zvlášť hrdý nebyl,“ mávne rukou.

Hrdý ale rozhodně být může. Na dobročinné účely Linet za posledních 20 let rozdal kolem 100 milionů korun, posledních pět let prostřednictvím firemního nadačního fondu.

„Když někdo vymyslí projekt, do kterého můžeme přispět i tím, co vyrábíme, tak rádi pomůžeme. Ať už se jedná o kvadruplegiky po úrazu, handicapované děti, nebo o staré lidi, kteří se už nemohou dobře hýbat. Ale posíláme vybavení i do zemí, které postihne nějaká živelní pohroma,“ doplňuje Frolík. 

Firma každý rok přispívá milionem korun na Konto Bariéry, jednu polovinu tvoří finanční dar, druhou materiálové vybavení, tedy většinou lůžka pro handicapované, které Linet vyrábí. „Dává nám to prostě smysl. Náš výrobek tihle lidé potřebují a často si ho nemohou dovolit, proto jsme se rozhodli pomáhat,“ vysvětluje Frolík.

Díky příspěvku mohou nemocní nebo handicapovaní lidé zůstat se svými rodinami v domácí péči a dostanou přitom profesionální zdravotnické vybavení. „Považuji to za samozřejmost a za určitou symbiózu, na kterou není potřeba ukazovat,“ podotýká třiašedesátiletý podnikatel.

Ta slova mu věříte. Když vypráví o byznysu Linetu, je mnohem sdílnější, o dobročinnosti se mu moc mluvit nechce.

Linet přitom přispívá také na konta organizací Člověk v tísni, Kapka naděje nebo Dobrý Anděl, podporuje Transparency International a Nadační fond proti korupci. Každoročně rozdělí čtyři až pět milionů korun. Frolík pak přidává kolem dvou milionů ze svého za sebe a svou rodinu.

Když měl v prosinci narozeniny, odmítl přijímat dárky. Místo toho dal ze svého 50 tisíc do kasičky. „Kdo z gratulantů do ní chtěl přispět, tak přispěl,“ říká. Dal takhle dohromady 450 tisíc korun. Zhruba polovinu pak věnoval rodině handicapované šestileté dívky ze Slaného, o kterou se Linet dlouhodobě stará. Když jí byly čtyři měsíce, onemocněla rakovinou, po operaci jí zůstaly trvalé následky omezující její pohyb. 

Za zbývající peníze firma ve spolupráci s nemocnicí v pražském Motole pomohla ještě dalším šesti sociálně slabším rodinám, jejichž členové absolvují onkologickou léčbu. „Mám z toho dobrý pocit. To je všechno,“ umívá se Frolík. „Je to, myslím, dané i věkem. Člověk časem zjistí, že mu může udělat větší radost to, že dá, než to, že dostane. Když vám knot uhořívá, přemýšlíte, co po vás zůstane. Lidé v mém postavení a věku mají už většinou životní potřeby uspokojené a už si nepotřebují na nic hrát.“

Linet razí heslo „Být předmětem touhy, nikoliv pouhé volby“. Frolík to vztahuje nejen k výrobkům, které nabízí, ale i k firmě samotné. „Jak můžete být předmětem touhy, když nekonáte nějaké dobro. Lidé od firmy očekávají, že bude sociálně odpovědná, že bude nějak přispívat. Když se takhle chováte, máte šanci, že k vám nastoupí zaměstnanci, kteří chtějí pracovat pro dobrou firmu, kteří to ocení a je to pro ně důležité,“ připouští, že dárcovstvím určitým způsobem dělá Linetu i PR.

Frolík už před několika lety oznámil, že z přímého vedení firmy postupně odejde. „Mám výkonný management a řízení nechávám na něm. Účastním se důležitých rozhovorů, ale spíš se soustředím na strategii a budoucnost společnosti. Chtěl bych, aby měla dlouhodobě udržitelný rozvoj, ne abych měl nejvíc peněz na účtu,“ tvrdí.

Když ho ale vidíte, jak je ve firmě stále vytížen a jak se usmívá, když o ní vypráví, je jasné, že z Linetu úplně neodejde. „Peníze vám štěstí nepřinesou. Jsem orientovaný na vztahy s lidmi, mám lidi prostě rád. A tím, že se odpoutám od byznysu, ztratím i kontakt s těmi lidmi, které beru v uvozovkách jako rodinu. Když něco 30 let budujete, je podnik a i ti lidé v něm vlastně jako děti,“ popisuje svůj vztah k Linetu. Hned poté se loučí, rychle poobědvá. Čeká ho další jednání.