Jan Dohnálek

Náhoda nemá paměť. Jestli tohle někdo poznal na vlastní kůži, pak je to Jan Dohnálek (63). Dvakrát – s rozestupem deseti let – do něj udeřil blesk, dlouhé měsíce se z těžkých zranění dával dohromady. Pak ale dostal další ránu. Když mu bylo 48 let, postihla ho mozková mrtvice. Měsíc byl v kómatu, další rok ležel v nemocnici a téměř se nehýbal. „Dejte ho na dožití do eldéenky,“ říkali tehdy jeho manželce lékaři a sestry. Bývalého IT specialistu a workoholika rychle odepsali a nedávali mu nejmenší naděje na nějaký další samostatný, natož pak plnohodnotný život.

„Všechno jsem to slyšel a v hlavě mi znělo: Já to přece dokážu!“ vzpomíná tenhle muž s pevnou vůlí na začátek svého třetího pokusu o návrat do normálního života. Nezapomene přitom několikrát podotknout, že bez pomoci manželky by to sám nikdy nedokázal. „Strašně moc jsem chtěl zase lyžovat. Nedovedl jsem si představit, že bych byl bez lyží,“ vzpomíná Dohnálek, který kdysi lyžoval závodně.

Po obou nehodách, kdy ho v dětství a později v rané dospělosti zasáhl blesk, jej zpátky do normálního života dostala právě touha opět lyžovat. Věřil, že to dokáže i tentokrát. „Říkali mi, že jsem beznadějný případ. A vidíte, dnes lyžuju, jezdím autem, plavu, dělám všechno,“ usmívá se. Jednu sezonu ještě ani nechodil a druhou už lyžoval.

Vrátil se i do své práce. Brzy se ale rozhodl dobře placené místo IT odborníka opustit a prostřednictvím svého příběhu začít pomáhat lidem, kteří s osudem neumějí sami bojovat tak jako on. „Štvalo mě, když mi zdravotníci říkali, že takovou vůli mám jen já a jiní lidé to nedokážou,“ popisuje svoji prvotní motivaci. Byl přesvědčený, že i ostatní zvládnou to, co dokázal on. A když ne sami, tak jim s tím pomůže.

Dal výpověď a založil neziskovou organizaci Ictus. Za necelých deset let, co neziskovka funguje, už naučil tisíce lidí, že cévní mozková příhoda nemusí znamenat fatální konec. „Většina lidí to po téhle diagnóze zabalí, nesnaží se. A to je škoda. Člověk se musí radovat z každého kroku, je to umění. Čím víc se raduje, tím víc má energie a dostane se dál,“ vysvětluje Jan Dohnálek.

Kolika lidem přesně Jan Dohnálek pomohl, neví. Některým stačí, když za nimi zajede jednou, poradí jim a povzbudí je. Pak jsou ti, za kterými jezdí častěji a podporuje je v rehabilitaci. „Děláme ale i týdenní pobyty, kde naučíme lidi po mrtvici zase plavat a řadu dalších věcí, o kterých si ani nemyslí, že by je kdy mohli dělat znovu,“ vysvětluje svou současnou náplň práce.

Jezdí na desítky debat a diskusí po celé republice a všemožně se snaží o osvětu. „Lidé pořád mají jen malé povědomí o tom, proč, kdy a komu mrtvice hrozí,“ říká. Snaží se upozorňovat na různá rizika mozkové příhody, třeba i na ta, která mohou být spojená s užíváním antikoncepce u mladých žen.

Jan Dohnálek přiznává, že než ho zasáhla mrtvice, byl workoholik. Zbavit se toho ale nedokázal. Pracuje minimálně 12 hodin denně a téměř se nezastaví. „Manželka je kvůli tomu občas už nevrlá, ale já si nemůžu pomoct,“ připouští. Práce pro ostatní mu dodává potřebnou energii. „Když vidíte lidi, kteří jsou přesvědčení, že už nikdy nebudou plavat, a vy je to během pár dnů naučíte, tak vám to dá nesmírně dobrý pocit,“ říká.

I když se peníze na provoz neziskovky shánějí těžko a on sám si finančně hodně pohoršil, ani v nejmenším nelituje, že s dobře placenou prací v IT skončil. Navíc pořád vymýšlí, co dělat dál, jak víc a lépe lidem po cévní mozkové příhodě pomoci.

Snem muže, kterého neporazil blesk ani mrtvice, je malá specializovaná klinika, kde by mohl s pacienty strávit na rehabilitaci víc času. „Učil bych je to, co potřebují. Místo týdne bych jim mohl dát třeba šest týdnů, jim by se návyky zafixovaly a oni by pak třeba s tím plaváním už nesekli a dál na sobě pracovali,“ přemýšlí nahlas Dohnálek. Tým lidí, kteří by na klinice pracovali, má už dokonce pohromadě. „Ale můžu dělat jen to, na co mám peníze. Když jich bude víc, můžu dělat akcí víc a třeba jednou i otevřít tu kliniku,“ poznamenává. Ale nestěžuje si. Kdyby ze své práce neměl radost, nedělal by ji. „Když by se mě někdo zeptal, jestli jsem byl lepší člověk před mrtvicí, nebo po ní, tak odpovím, že po ní,“ dodává přesvědčivě.

Sám ale velmi dobře chápe, jak je to těžké, když lidi odepisuje i personál v nemocnicích. Okolí je pro člověka, který se snaží postavit zase na nohy, strašně důležité. A významnou roli hrají ti nejbližší. Také jim otevírá Ictus oči.