Michal Rybář

Michal Rybář je rebel. Alespoň to o sobě sám říká. Rád prý dělá věci, které nejsou v trendu, a snadno tak prý někoho popudí. Svérázný vynálezce a podnikatel ze středočeské obce Zápy také nerad mluví o tom, jak pomáhá ostatním. „Pomoc druhým je něco, co má být naprosto samozřejmé,“ říká. Lehce přitom mávne rukou, jako by chtěl potvrdit svá slova.

„U mě to začalo na začátku 90. let, když jsem rozjížděl podnikání. Tehdy jsem měl jen dluhy a žádné peníze,“ vzpomíná Rybář. Jednou do jeho kanceláře nečekaně vtrhla neznámá žena a zhurta se do něj pustila, že je bohatý člověk a že jí musí dát peníze na nevidomé děti. „Odmítl jsem ji. Řekl jsem, že raději dám peníze na psy v útulku,“ vypráví s tím, že na první pohled může člověk takovou reakci snadno odsoudit. Rybář je ale přesvědčený, že naše povinnost je postarat se spíš o ty, o které se nestará stát. Nakonec si peníze půjčil v bance a útulku je skutečně věnoval.

 „Mám trochu problém s různými organizacemi, které pomoc zajišťují. Je spousta akcí a člověk se ani nedopátrá jejich smyslu,“ říká a vzpomíná na rozhovor s indonéským velvyslancem. Mluvil s ním nějaký čas po ničivém tsunami, na které lidé vybrali a poslali spoustu peněz. Většina ale někde zmizela a lidem, kteří pomoc skutečně potřebovali, nic nepřišlo. Nejraději proto pomáhá sám a napřímo. Financuje výcvik asistenčních psů pro handicapované a nezůstává ani zdaleka jen u toho, že by někam posílal peníze.

Chce na vlastní oči vidět, jak se pes cvičí, i to, jak a komu potom asistuje. Snaží se pomoct lidem, kteří jsou kvůli svalové dystrofii upoutáni na vozík a podle Rybáře nemají tak silný hlas v médiích jako ti, kteří se na invalidní vozík dostali třeba kvůli úrazu.

Stát zatím na výcvik asistenčních psů nepřispívá, a tak v tom vidí Rybář svou povinnost. Sám dobře ví, kolik energie dokážou psi člověku dodat. Celý život chová jezevčíky. „Lidé, kteří mají svalovou dystrofii, chtějí žít také plnohodnotně a radovat se jako ostatní. Právě ti psi je umí rozveselit a dodat jim energii. Nejsou důležití jenom kvůli samotné fyzické pomoci,“ vysvětluje Rybář, proč rád pomáhá organizaci Pestrá společnost, která se o výcvik asistenčních psů stará.

„Nestojím o to, aby někdo psal, kolik jsem těch psů zafinancoval,“ prohlašuje Rybář. Rozčiluje ho, že stát stojí stranou. Další peníze tak chce věnovat jen v případě, že stát doplatí polovinu výcviku. Role malých a anonymních dárců, jako je on, se podle Rybáře podceňuje. „Jsou spousty bezejmenných, kteří pomáhají ostatním, a vůbec se o nich neví. Propaguje se jen dobročinnost velkých firem, ale ty by to bez reklamy nedělaly,“ tvrdí až rozzlobeně.

Když přijde řeč na filantropii, je tu ještě jedna věc, která ho rozčiluje. Děkování. „Myslíte si snad, že to je důležité?“ zvyšuje hlas Rybář. Sám prý těm, kterým nějak pomůže, říká, aby mu neděkovali, ale raději sami pomohli někomu dalšímu. „Jde to i bez peněz, stačí třeba pozvat někoho opuštěného k sobě domů na večeři nebo si popovídat s někým, s kým se nikdo nebaví. Pomoc není výsadou bohatých,“ dodává.

O chvíli později už procházíme jeho firmou Infraclima, která vyvíjí a vyrábí systém pro vytváření stabilní teploty v domech. Není k tomu potřeba téměř žádná energie, stačí propracovaný systém kapilár ve zdech, podlaze i stropu, v nichž proudí voda o teplotě 22 stupňů Celsia. Jakmile Rybář vypráví o svém unikátním vynálezu, rozčilení ho rychle přechází.

V suterénu své firmy pyšně ukazuje systém trubek, kohoutů a hadic, které dokážou efektivně vyhřívat jakýkoli dům. Na zdi visí fotografie jeho penzionu, který má v Německu a kde si člověk může zadarmo vyzkoušet, jak by se mu bydlelo v domě, který vytápí systém jeho firmy.

Když procházíme dílnou, podnikatel co chvíli hlasitě zdraví některého ze zaměstnanců. Ve firmě si všichni tykají. Rybář dal práci i několika handicapovaným, na které nedá dopustit. „Mám štěstí, že je můžu zaměstnávat. Je radost s nimi pracovat. Někteří jsou nesmírně pracovití. Rád bych jich tu měl víc,“ dodává.